Kdyby byl tento den jako každý pátek, nacházelo by se těchto 12 skautů, skautek, roverů a rangers v 8 hodin ve škole. Jenže tohle nebyl běžný pátek. V osm hodin jsme neseděli v lavicích, ale spolu s několika oldskauty ze skutečského střediska v autobuse, který nás vezl do Polska. Pro mnohé z nás to byla první zahraniční výprava, a tak nikdo pořádně nevěděl, jak to bude vypadat.
Po čtyřech hodinách cesty jsme konečně dojeli k naší první zastávce - město Jawor. A prvním bodem našeho programu byl oběd. Přestože měli všichni jistě batohy plné svačin od maminek, které se bály, že budeme mít hlad, tak nám ihned po tom, co přinesli oběd, došlo, že jídlo z domu přivezeme zase zpátky. Nejdříve jsme dostali žurek, typickou polskou polévku (něco jako naše bramboračka s klobásou a vajíčkem). Hlavním chodem byl řízek s bramborem. Chvíli nám trvalo najít brambory, protože řízek byl tak velký, že pod ním ani nebyly vidět.
Po obědě jsme se dokutáleli do muzea perníku v Jawoře. Tady jsme se rozdělili na dvě skupiny, nejprve jsme si poslechli něco o tradiční výrobě perníčků (v polštině), a pak jsme si to i vyzkoušeli. Že se perníčky dopekly jsme poznali podle vůně, která se rozlila po celém muzeu. Pro mě bylo překvapení, že do těsta dávají i zázvor, a tak jsem se těšila, až je budu moct ochutnat. A byly výborné, hlavně když byly ještě teplé. Z muzea jsme vycházeli všichni se svým sáčkem a perníčkem v puse.
Dále nás Tomek, náš průvodce, vzal na prohlídku městem. Prohlédli jsme si například nejstarší sál jaworské radnice. Také jsme se došli podívat k evangelickému kostelu, kterých v Polsku moc není. A tento byl navíc něčím výjimečný. Při jeho stavbě nebyl použit ani jeden hřebík, a přesto stále stojí.
Potom došlo na setkání s polskými skauty – harcery. Nejprve nikdo moc nevěděl, co má dělat, přece jen to byli úplně cizí lidé. Ale pak si nás rozdělili na menší skupinky a pro každou měli připravený program. Pro začátek jsme si zahráli pár her na seznámení a později měl každý speciální program: někdo zpíval písničky, jiní trénovali první pomoc nebo se třeba učili šifry. Ani jazyková bariéra pro nás nebyla problém – k dorozumění stačila čeština, polština, angličtina, ruština, od každého trochu, a někdy i ruce, nohy, … ale co jsme si potřebovali říct, to jsme si také řekli. Po zhruba hodině a půl se zase všechny skupiny spojily dohromady, my i harceři jsme zazpívali jednu táborovou písničku a naše setkání jsme ukončili gilwellským kruhem. Pak už jsme jen nastoupili do autobusu a jeli na večeři.
Když jsme přijeli, byla už tma, a tak jsme ani neviděli, kde budeme spát. Jakmile nám řekli, že budeme spát v chatkách, představili jsme si chatky jako u nás na Čachnově – palandy, skříň a malý stolek. Ihned po otevření dveří jsme však zjistili, že tyto „chatky“ jsou úplně jiné. I přestože čachnovské chatky mají své kouzlo, tyto měly navíc i teplo. Po obhlídce chatek jsme se přesunuli na večeři. Byla bramboračka, a po ní před nás postavili tácy plné kuřecích stehýnek, šťouchané brambory a zeleninové saláty – další z výborných polských jídel. Po večeři jsme kvůli špatnému počasí museli zrušit procházku městem, a tak jsme měli volnou zábavu, povídali jsme si a někteří dokonce i opékali marshmallow nad čajovou svíčkou.
Druhý den ráno nás k snídani čekal typický švédský stůl (ano – švédský, ano – v Polsku), sýry, šunka, párečky, míchaná vajíčka, … S plnými pupíčky jsme pak nasedli do autobusu a vyrazili za dalšími harcery, tentokrát do Svídnice.
Tihle harceři byli o trochu mladší. Seděli jsme všichni v kroužku a povídali si o tom, jaký je skauting u nich i u nás, o táboře (zaujaly je naše tee-pee i podsadové stany) a každý opět zazpíval jednu písničku. Navíc nás také naučili velmi chytlavý pokřik, který používají místo potlesku. Brzy nás však museli opustit, protože potřebovali trénovat na představení, které je čekalo následující víkend. Zůstal tam s námi tedy jen jejich vedoucí, se kterým jsme si mohli ještě chvíli povídat, ale pak už jsme museli odejít i my. Čekala nás prohlídka Svídnice. Vyšli jsme (a vyjeli výtahem) na věž radnice, jednu ze dvou věží ve městě, díky kterým si Svídnice zasloužila přezdívku Mordor. Shora byl nádherný výhled na celé město a tento výhled nám nezkazil ani silný vítr. Potom už jsme vypravili na náš poslední gastronomický zážitek z Polska – na skvělý oběd.
Nejprve jsme dostali houbovou polévku, tu jsme rychle snědli a čekali, co bude další. Byly to pirožky, pro každého však pouze jedna. Chvíli to vypadalo, že to je celý náš oběd, ale brzy nás z obav vytrhly číšnice, které přinášely další chod – dřevěné prkénko plné nejrůznějších druhů masa (kuřecí steaky, uzené, grilované párky, žebírka…), opečené brambory, grilovaná zelenina. Podle fotek posuďte sami – neměli jsme se tam dobře? Když jsme se všichni dosyta najedli, zbývalo tam ještě pár kousků masa. I přes to nás čekalo ještě jedno překvapení. Nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Další tác! Tentokrát se špízem, bramborami, zeleninovými saláty a hořící červenou řepou. Ale i když jsme byli všichni najedení, nedalo nám to a museli jsme ochutnat i tohle.
Po obědě jsme se už jen rozloučili s našimi polskými kamarády, s Tomkem a nastoupili do autobusu. Naše návštěva Polska sice skončila, ale věřím, že se s harcery nevidíme naposledy.
Ráda bych za všechny účastníky poděkovala všem, kteří nám tento nádherný zájezd umožnili, všem organizátorům, průvodcům i harcerům. A dovolte mi nakonec zvolat nový pokřik: “Digi digi digi, łoś łoś łoś!”
Adéla Burešová